řiť

See also: Appendix:Variations of "rit"

Czech

Pronunciation

• IPA^(key): [ˈr̝ɪc]
• Rhymes: -ɪc
• Homophone: řiď

Etymology 1

Inherited from Old Czech řit, from Proto-Slavic *ritь.

Noun

řiť f

1. anus

Declension

Declension of řiť (mixed i-stem [type 'žluč'] feminine)

	singular	plural
nominative	řiť	řiti, řitě
genitive	řiti, řitě	řití
dative	řiti	řitím
accusative	řiť	řiti, řitě
vocative	řiti	řiti, řitě
locative	řiti	řitích
instrumental	řití	řitěmi

See also

• konečník

Etymology 2

See the etymology of the corresponding lemma form.

Verb

řiť

1. second-person singular imperative of řítit

Further reading

• řiť in Příruční slovník jazyka českého, 1935–1957
• řiť in Slovník spisovného jazyka českého, 1960–1971, 1989
• řiť in Internetová jazyková příručka