znít

Czech

Etymology

Inherited from Old Czech zvnieti, from Proto-Slavic *zvьněti.

Pronunciation

• IPA^(key): [ˈzɲiːt]

Verb

znít impf

1. to sound

   To zní dobře. ― Sounds good to me.

2. to read (to consist of certain text)

Conjugation

Conjugation

Infinitive	znít, zníti	Active adjective	znějící, znící
Verbal noun	—	Passive adjective	—

Present forms	indicative		imperative
	singular	plural	singular	plural
1st person	zním	zníme	—	zněme
2nd person	zníš	zníte	zni	zněte
3rd person	zní	znějí, zní	—	—

The future tense: a combination of a future form of být + infinitive znít.

Participles	Past participles		Passive participles
	singular	plural	singular	plural
masculine animate	zněl	zněli	—	—
masculine inanimate		zněly		—
feminine	zněla		—
neuter	znělo	zněla	—	—

Transgressives	present	past
masculine singular	zněje, zně	—
feminine + neuter singular	znějíc, zníc	—
plural	znějíce, zníce	—

Derived terms

• doznít
• odeznít
• vyznít
• zaznít
• znělka f
• znělý
• znění n

 

Further reading

• zníti in Příruční slovník jazyka českého, 1935–1957
• zníti in Slovník spisovného jazyka českého, 1960–1971, 1989