křičet

Czech

Etymology

Inherited from Old Czech křičěti, from Proto-Slavic *kričati (“to cry, scream”).

Pronunciation

• IPA^(key): [ˈkr̝̊ɪt͡ʃɛt]

• Audio:

  (file)

• Rhymes: -ɪtʃɛt

Verb

křičet impf (perfective křiknout)

1. to shout
2. to scream (to make the sound of a scream)

   Slyšel jste ten příběh o chlapci který křičel vlk!?. ― Have you ever hear the story about the boy who cried wolf?.

Conjugation

Conjugation

Infinitive	křičet, křičeti	Active adjective	křičící
Verbal noun	—	Passive adjective	—

Present forms	indicative		imperative
	singular	plural	singular	plural
1st person	křičím	křičíme	—	křičme
2nd person	křičíš	křičíte	křič	křičte
3rd person	křičí	křičí	—	—

The future tense: a combination of a future form of být + infinitive křičet.

Participles	Past participles		Passive participles
	singular	plural	singular	plural
masculine animate	křičel	křičeli	křičen	křičeni
masculine inanimate		křičely		křičeny
feminine	křičela		křičena
neuter	křičelo	křičela	křičeno	křičena

Transgressives	present	past
masculine singular	křiče	—
feminine + neuter singular	křičíc	—
plural	křičíce	—

Derived terms

• dokřičet
• překřičet
• zakřičet
• zloděj křičí, chyťte zloděje

 

Related terms

• křičení
• křičený
• křičící
• křik

 

Further reading

• “křičeti”, in Příruční slovník jazyka českého (in Czech), 1935-1957
• “křičeti”, in Slovník spisovného jazyka českého (in Czech), 1960–1971, 1989
• “křičet”, in Internetová jazyková příručka (in Czech)